Článek Je fin. krize způsobena prokrastinací?

Prokrastinace – chorobné odkládání důležitých činností a úkolů na pozdější dobu – je jevem velice komplexním a dle mého názoru prostupuje všechny důležité složky našeho života. Tento fenomén, který byl vědci diagnostikován a definován teprve nedávno (ač lidstvo prokazatelně „prokrastinuje“ již daleko delší dobu), ovlivňuje i zdravotní stav lidí, jejich vzdělanost či délku života. Přední vědci z oboru psychologie a psychiatrie se však domnívají, že prokrastinací je způsobena i světová ekonomická krize. Může tomu tak opravdu být? Mohou nejnovější výzkumy týkající se prokrastinace opravdu postavit na hlavu ekonomické teorie Adama Smithe, Johna Maynarda Keynese či jiných významných ekonomů? Odpovědí na tyto otázky by měl být tento článek.

Nejprve však bude třeba krátce zabřednout do teorie. Je zapotřebí říci, že ne všichni lidé trpí prokrastinací (i když velká většina lidstva asi ano). Profesor psychologie na Stanford University, Dr. Phillip G. Zimbardo (známý především tzv. Stanfordským vězeňským experimentem), ve své knize Time Paradox z roku 2009 dělí lidi podle jejich časové orientace na lidi orientované na minulost, na lidi orientované na přítomnost a na lidi orientované na budoucnost. Nejnáchylnější k prokrastinaci je pochopitelně skupina lidí orientovaná na přítomnost. Tito lidé žijí pouze přítomností, dělají věci, které jsou jim v danou chvíli příjemné bez ohledu na negativní dopady v budoucnu, které pro ně tato třeba zbytečná činnost bude mít. Typickým příkladem člověka orientovaného na přítomnost je student, který se místo učení na důležitou zkoušku dívá na seriály, hraje počítačové hry, či se oddává alkoholickým orgiím se svými podobně postiženými spolužáky. Člověk orientovaný na přítomnost si neumí představit negativní důsledky svého současného jednání, které ho dostihnou v budoucnu. Logicky proto provádí intelektuálně méně náročné činnosti a nepříjemné činnosti či úkoly prostě a jednoduše ze své mysli vytěsní. Dobrou zprávou pro lidi orientované na přítomnost je, že se jejich časová orientace dá změnit. Jak však celá tato teorie souvisí s finanční krizí?

Je třeba vzít v potaz, že dnešní světová ekonomická krize vznikla v USA. Americká společnost přestala být schopná splácet své enormní dluhy, tento fakt měl vliv na banky, které pozastavily úvěry podnikům (protože samy neměly kde brát), podniky začaly krachovat a vše se začalo bortit jako domeček z karet. Nakonec vzhledem k vázanosti mnoha měn na americký dolar a vzhledem k závislosti mnoha ekonomik na ekonomice USA, dopadla finanční krize na celý svět. Od té doby se mnoho předních ekonomických odborníků a státníků snaží finanční krizi vyřešit. Profesor psychologie na Duke University Dan Ariely si všiml, že málokdo se při snaze řešit finanční krizi zabývá jejími příčinami. Ve své knize Predictibly Irrational uvádí, že většina Američanů má enormní dluhy na kreditních kartách (v průměru okolo 9.000 USD) a téměř tyto dluhy nesplácejí. Ariely si dále všímá, že zatímco Evropan je schopný ušetřit ze svého platu v průměru 20 % a Japonec dokonce 25 %, Američan se po výplatě dostane dokonce do záporných čísel. Profesor Ariely si proto položil otázku, proč Američané nesplácejí své dluhy a došel k poměrně jednoduchému, ale o to více překvapivému závěru: Američané splácení dluhů prostě a jednoduše prokrastinují. Většinu Američanů by asi profesor Zimbardo zařadil mezi lidi orientované na přítomnost. Jak jinak vysvětlit nakupování zboží a služeb na dluh bez přemýšlení o budoucí nutnosti splácení?

Po pro sebe uspokojivém nalezení odpovědi na příčinu finanční krize se Ariely rozhodl, že získá způsob, jakým zabrání americké společnosti prokrastinovat splácení svých dluhů. Své řešení se rozhodl otestovat sociálním experimentem na svých studentech jako na sociální skupině, která je sama nejvíce postižená prokrastinací. Při svém první semináři v semestru zadával dílčí plnění první skupině studentů tak, že si tato skupina si mohla sama zvolit, kdy během semestru odevzdá tři dílčí plnění. Studenti si měli zvolit přesný termín odevzdání každého dílčího plnění. Za každý den prodlení každého dílčího plnění se známka snižovala o 1 %. Ve druhé seminární skupině Ariely pouze přikázal, že všechna tři dílčí plnění musí být odevzdána do konce semestru, bylo možné odevzdat je bez sankcí i během semestru. V poslední skupině bylo ze strany Arielyho direktivně nařízeno, že dílčí plnění A se odevzdá v přesném termínu XY, dílčí plnění B potom v přesném termínu YZ atd. Za každé pozdě odevzdané dílčí plnění byla udělena sankce v podobě snížené známky. Na konci semestru byly vyhodnoceny výsledky s tím, že nejlepší průměr známek měla skupina tři, které byly direktivně nařízeny přesné termíny odevzdání, druhý nejlepší průměr měla skupina první, která si mohla zvolit data plnění. Suverénně nejhorší byla skupina prostřední, která neměla stanovena žádná dílčí data plnění.

Ariely z tohoto výzkumu usoudil, že prokrastinace obecně - a tedy i prokrastinace splácení dluhů - se dá řešit několika způsoby. Nejlepším způsobem by bylo samozřejmě po vzoru první výzkumné skupiny Arielyho experimentu kreditní karty a nákupy na dluh úplně zakázat. Jelikož je ale toto řešení málo pravděpodobné, bylo by možné se spokojit i s dobrými výsledky skupiny první, která si průběžná plnění naplánovala. Sám Ariely dokonce navrhl prostředky, kterými by se dalo ono řešení realizovat. Jedné z největších bank v New Yorku nabídl projekt kreditní karty, který umožní zákazníkovi naplánovat si výdaje za jednotlivé komodity (jídlo, zábava, vybavení domácnosti, auto atd.) na jednotlivé měsíce. Snížily by se tak zbytečné výdaje a tím pádem by zákazníci méně prokrastinovali splácení svých debetů (čím nepříjemnější či složitější úkol je před člověka postaven, tím více se zvyšuje možnost prokrastinace). Bankovním sektorem byl ale Arielyho nápad odmítnut, i když i pro banky by vyšší likvidita klientů byla samozřejmě přínosem (Ariely ve své knize uvádí, že jeho nápad byl ze strany bank pravděpodobně vyprokrastinován). Bohužel se tak musíme spokojit se stavem, který odpovídá výsledkům prostřední skupiny Arielyho experimentu. Lidé v USA žijící na dluh si sice uvědomují, že mají nějaké úkoly v podobě splácení dluhů, ale vzhledem k tomu, že nemají stanoven žádné termíny splácení, tak tento fakt prostě ignorují. Jejich solventnost se tím postupem času pochopitelně snižuje a často vše končí vyhlášením osobního bankrotu.

Je tedy prokrastinace příčinou světové hospodářské krize? Na tuto otázku je stále těžké odpovědět, ale je přinejmenším dobré zamyslet se nad výše uvedenými Arielyho poznatky. Jak je vidět, prokrastinace zřejmě negativně ovlivňuje daleko více věcí, než jsme schopni si sami připustit. Proto je nutné začít proti prokrastinaci efektivně bojovat.